Letos na jaře se do Etiopie a Ugandy vypravil tým celkem o 5 účastnících, Nancy (USA), Tomáš (ČR), na etiopskou část se připojil Godfrey (Uganda) a naopak na část strávenou v Ugandě tým rozšířil Tomášův syn Vojta a Iva (ČR). Mezi naše cíle patřilo navštívit a povzbudit naše africké přátele, kteří se angažují ve vedení a zaopatřování projektů, řešení administrativních věcí ohledně jednotlivých projektů, přinést biblické vyučování a v neposlední řadě strávit čas s účastníky projektů. Fotografie z obou částí cesty najdete ve fotogalerii a více o celé cestě v následujících odstavcích.
Svědectví bratra Tomáše:
Do Etiopie jsme se vydali ve třech: sestra Nancy (USA), bratr Godrey (Uganda) a já. Setkali jsem se tam s bratrem Fikre, bratrem Jemalem, pracovníky Reaching Beyond Words a dalšími. Osobně jsem velmi rád, když vidím, kolik práce se od minulého roku udělalo. Setkali jsme se také s několika úředníky z etiopského úřadu sociální podpory, kteří vyjádřili vděk za náš program. Rádi by nám přidali dalších 75 dětí, tedy dvojnásobek současného stavu. Bohužel na to v tuto chvíli nemáme dostatek prostředků, budeme rádi, když budeme nadále zvládat to, co již máme.
Měli jsme několik setkání se všemi dohromady, ale také samostatná setkání jen s dětmi (zvlášť se staršími a mladšími) a jen s vdovami a svobodnými matkami. Bůh k nám byl velmi dobrý a my jsme tak mohli předat slovo, které přivedlo další lidi ke spasení. Čtyři vdovy odevzdaly svůj život Ježíši a přišly ho vyznat přede všemi. Další byly dotčeny. Také setkání pro děti proběhla velmi dobře. Jsme moc rádi, že pracovníci sociální podpory jsou sami znovuzrození a podporují nás ve vyučování Božího slova těmto dětem, vdovám a svobodným matkám.
Druhou částí byla Uganda. Cestou tam se k nám na letišti připojila sestra Iva a můj syn Vojta, kteří přiletěli z Vídně a společně jsme pak odletěli do Ugandy. Tamní děti tak vyrostly! Některé z nich už vlastně nejsou děti, ale jsou dospělé a připravené převzít odpovědnost za svůj život. Stále ještě studují, ale už brzy se budou chystat začít pracovat. Je osvěžující vidět je duchovně dozrávat. Je to poznat na jejich otázkách nejen na biblická témata, ale také ve vztahu ke svému okolí. Bratr Godfrey a sestra Concy odvádí neuvěřitelnou práci a její ovoce je sladké. Prosím, modlete se za ně, protože většina břemene spočívá na jejich bedrech. Velkým potěšením bylo také setkání s bratrem Ronaldem a sestrou Margaret, kteří žijí v Ugandě už rok. Jsou tam velkou pomocí. Uspořádali sobotní setkání s lidmi zvenčí, kteří byli velmi dojati a někteří z nich již finančně přispěli. Zdá se, že nové dveře budou otevřeny i pro příště.
Na závěr chci jen říct, jak moc si vážím toho, co bratr Burt v těchto zemích udělal. Ne že by to dokázal sám, ale pomohl ostatním udržet správný směr, vizi, a měl schopnost vidět potenciální nebezpečí. Duchovní požehnání na jeho životě se proměnilo v praktický život v Etiopii a Ugandě. Práce tam funguje tak dobře, že po jeho odchodu k Pánu jsme do ní mohli jen „vklouznout“ a pokračovat dále.
A nesmím zapomenout na sestru Nancy. Byl jsem moc rád, že jsem ji na té cestě měl. Její vhled a moudrost mi hodně pomohly. Vím, že její přítomnost je tak přínosná i proto, že tolik cestovala s bratrem Burtem a byla součástí misií po celá léta. Bez těchto zkušeností by nebylo možné, aby na tom teď byla tak, jak je, silná. Těmito slovy chci také povzbudit zejména mladé lidi, aby podobné zkušenosti získávali krok za krokem. Mohou začít pomáhat s drobnými praktickými věcmi a pozorovat. To jsem dělal i já, když jsem začal jezdit. Pomáhal jsem s nahráváním, focením atd.
Děkuji všem, kteří s námi stáli.
Kéž vám všem Bůh žehná
Bratr Tomáš
Svědectví bratra Vojty;
Cesta do Ugandy proběhla velmi dobře a už jen to, že jsem mohl jet, je zázrak. V Ugandě jsem byl velmi požehnán a překvapen, jak blízko Bohu některé děti jsou a kolik toho o něm vědí. S některými chlapci jsem trávil i dlouhé hodiny v rozhovorech a měl jsem velkou radost z jejich svědectví. Byl jsem dojat Božím dílem, které se zde v Ugandě děje, a doufám, že přijedu i příští rok.
Bůh vám žehnej,
Vojta
Svědectví sestry Ivy:
Když jsem se zhruba před rokem vracela z Ugandy domů, psala jsem v tehdejší „reportáži“, že jsem určitě nejela naposledy – tedy pokud mě Bůh pošle… a přesně to se stalo. Z Boží milosti jsem mohla opět navštívit Misijní dům v ugandské Kampale. Věřím, že to nebyl požehnaný čas jen pro mě.
Je někdy až neskutečné, jak moc děti za jeden rok vyrostou, dospějí a o kolik se posunou. Dvě děti program bohužel musely z různých důvodů opustit, modlím se, aby i jim se dařilo dobře, ať už jsou kdekoli, a aby i nadále čerpaly z toho, co se v Misijním domě naučily. Jsem ráda, že ostatní děti jsem mohla po roce vidět znovu a, jak jsem se už zmínila, o rok nejen starší, ale i vyspělejší. Teď už mají všichni k dispozici svou vlastní Bibli a z toho, co jsem viděla, jsou hojně využívané. V Misijním domě je každodenní chléb začít den brzy ráno společným ztišením, sdílením, chválou a modlitbou a musím přiznat, že je to velmi občerstvující. Během naší návštěvy jsme většinou měli jedno nebo i dvě shromáždění s biblickým vyučováním za den – došlo na různá témata a padaly všemožné otázky, nad kterými jsme pak společně diskutovali a hledali odpovědi. Řady místního společenství se před necelým rokem také rozšířily o další rodinu – přistěhovali se Johnsonovi, kteří jsou dozajista přínosem jak pro společenství, tak pro děti v Misijním domě.
Abychom si trochu zpestřili program, strávili jsme jeden den v ZOO v Entebbe (asi 1 hodinu cesty autem) – počasí bylo příjemné a společnost také, všichni jsme se bavili pozorováním zvířat, zejména opic, které se na rozdíl od ZOO, které znám já, volně procházely mezi návštěvníky. Jiné z odpolední jsme zase strávili malým šicím projektem – každé z dětí si mohlo ušít kapsičku na knoflík. Zavládlo až nečekané pracovní zaujetí, jak jsme se společně snažili přijít na kloub různým stehům a seskládat nastříhané kousky dohromady správným způsobem tak, aby vznikl kýžený výsledek. Navzdory tomu, že jsme se nevyhnuli všem chybám a pravděpodobně poztráceli pár špendlíků, troufám si říct, že jsme si odpoledne (a nakonec ne jen to jedno odpoledne) s šitím užili, a hrdé úsměvy dětí nad jejich vlastním dokončeným dílem za to všechno stály. Jako pro učitelku je pro mě tohle jedna z nejhezčích momentů učitelování – když vaše rady, vedení a pomoc umožní být „učedníkům“ (rozuměj žákům/studentům/dětem) úspěšní v tom, co zrovna děláte. Výsledek naší práce má možná k dokonalosti dost daleko, někomu to trvá déle, někdo musí i párat, ale to, že se do toho všeho pouštějí s chutí, něco se naučí, něco si vyzkouší, něco se jim povede a něco dokončí – to je (alespoň pro mě) radost.
Jak už jsem řekla na začátku a jak všichni víme – děti rostou. Ty ugandské nejsou výjimkou. Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale některé z nich už za sebou mají závěrečné zkoušky a budou dál pokračovat ve vzdělávání v oboru gastronomie a pohostinství na odborných školách. Podle toho, co jsem viděla a ochutnala, nadání v této oblasti jim nechybí. I ostatní, přestože jsou zatím ještě na základní škole, mají své sny: někdo chce být učitelem angličtiny, jiný neurochirurgem, další by rád zamířil do oblasti matematiky a přírodních věd. Není to strhující? Pro mě ano. A to vše díky bratru Godfreymu, sestře Concy a jejich rodině, díky několika dobrovolníkům, díky sponzorům – ale prvně a především – to vše díky Bohu. Jemu budiž všechna sláva a modlím se, aby všechno vynaložené úsilí sloužilo k Boží slávě a šíření jeho království tady na Zemi.
V sobotu jsme měli možnost podělit se s několika místními lidmi o slovo a taky představit projekty Reaching Beyond Words – jak v Ugandě tak v Etiopii. To, že se o projekty zajímali a vzápětí někteří z nich i přispěli na jejich podporu, je pro mě osobně velmi povzbuzující. To je to, co se mi na našich projektech líbí, vznikají na základě iniciativy místních lidí a je to jejich soustavná práce, která je spolu s RBW a ochotnými dárci z celého světa činí účinnými právě v tom prostředí, kde oni žijí.
Bůh žehnej i vám, sestra Iva
Svědectví sestry Nancy;
Cesta z USA do Kampaly v Ugandě proběhla bez zpoždění, v podstatě bez problémů. Často si říkám, kolikrát Bůh posílá své anděly, aby zmařili plány toho zlého. Jsem tak vděčná za Boží milosrdnou ruku a jeho milost. Na letišti v Austinu se mi při odbavování stala zajímavá věc. Stála jsem tam a čekala na odbavení celkem se čtyřmi kufry a dvěma dětskými autosedačkami, které jsem dostala. Spoustu lidí darovalo oblečení, které jsem vezla s sebou, také nějaké knihy a další potřebné věci, takže všechna zavazadla byla opravdu plná. Na letišti mě přivítal zaměstnanec mé letecké společnosti a ptal se, kam jedu, pak se mě ptal, s kým cestuji, to jsem se musela usmát, protože se všemi těmi kufry jsem to byla jen já, se zbytkem týmu jsem se měla setkat až v Africe. Na to mi řekl, že odbavit mohu pouze dvě zavazadla. Každé další zavazadlo by stálo 200 dolarů. Řekla jsem, že tak to bývá, ale že na mé letence jsem měla povolená zavazadla čtyři. Hned jsem mu ji také ukázala, aby si to ověřil. Vrtěl hlavou a opakoval to, co už říkal předtím, že povolená jsou pouze dvě zavazadla, nicméně zkoumal mou letenku. Chvíli jsme si tak povídali a já mu vyprávěla o Misijním domě v Ugandě. Říkal, že by si také přál jet do Ugandy. Pak se usmál a řekl (cituji): „Je to zázrak, je to tady černé na bílém,“ a já z toho samozřejmě byla nadšená, pak se podíval na ty dvě autosedačky a řekl: „Ty jedou taky?“ Přikývla jsem, že ano. Znovu se usmál a dodal: „No to je Boží dílo.“ To bylo pro mě velké WOW. Všechno zkontroloval a pak mi na všechna zavazadla přidal visačky „Priority“.😊😊
Takové požehnání, a k tomu všemu se mnou dorazily všechny kufry a autosedačky v pořádku. To musel být Bůh. Nemohu Pánu dostatečně poděkovat za to, že jsem se mohla znovu setkat s bratry v Etiopii, Ugandě a všemi dětmi, vdovami a svobodnými matkami v programech!!! Bůh vám všem žehnej,
sestra Nancy